Svůj příběh bych zařadil mezi ty méně optimistické, i když jsem veselý někdy až moc. Mluví-li se však o této chorobě myslím si, že by se neměla zlehčovat. Hlavně proto, že ve chvílích neporozumění ze strany lékařů mi rozhodně veselo nebylo a v duchu jsem jim přál okusit alespoň na chvíli stejné pocity. Obzvláště když vám jakoby nic není a přitom se nemůžete postavit, udělat krok apod. Takže nechcete-li si kazit dobrou náladu klikejte dál.

Můj příběh začal před 12. lety. V této době jsem byl nevybouřený, sportovně založený kluk, který měl krátce před nástupem na vojnu, a to se veškerá životní rozhodnutí odkládají na dobu budoucí. S příchodem "Sametové revoluce", ke mně přicházelo i něco zcela jiného, nepoznaného. Při nástupu na ranní rozcvičku to byla bolest kyčelních kloubů. Najednou byl pro mne problém vestoje se ráno obléci. Bylo však sychravé počasí s ranními mrazíky, jak to na konci podzimu bývá, a tak jsem to přikládal prochlazení. První blesk, který mne dostal na lopatky přišel začátkem ledna, po návratu z domova. Do této doby bych to nazval spíše "ranními mlhami".

Budíček ve 4:00 a místo škrábání brambor mne kluci odvlekli na ošetřovnu a začala má éra simulanta. Ve skutečnosti žádné nálezy a přesto do sebe perete prášky od bolesti, abyste byli schopni vůbec nějakého pohybu. Lékaři "léčili" hlavně brufenem, opichy, ba jeden mne chtěl napravit lámáním přes koleno, ale vcelku nám bylo jasné, že nikdo nevíme co mi je. Takže jsem trávil volné chvilky na ošetřovně hlavně spánkem anebo například takto:
Radosti bechtěrevika - Příprava a akce. Základem je dobrý doping nebo spíš oblbováky, protože mé počáteční bolesti kyčlí, připomínaly bolesti nervově citlivých zubů. Takže chůze na místo, kam i král chodí sám: po 20 metrech a 10 minutách cukatůry si s problémem sednete. Samo, že se musíte opět postavit. Nejraději byste ale zůstali v tom klidu bez jakéhokoli pohybu. Takže postavit se s pomocí zdí a opět zpáteční cukatura. Po tak vyčerpávajícím duševním výkonu NE-padnete do postele, ale velice opatrně hledáte tu správnou polohu přičemž ani nedýcháte. Pak se teprve snažíte to vydýchat. Otočka v lůžku? Nemáte-li se čeho přichytit, tak na to se taky pořádně vydýchejte. A i ty vtipy a fóry co se vykládaly na pokoji mi rvaly kříže a klouby bolestí. Tohle jsem si několik týdnů užíval až se to trochu zklidnilo. Pak přišlo převelení a služba a kolaps a opět....

Vojnu jsem přežil aniž by se o mé diagnoze něco zjistilo či se něco zlepšilo. Byl jsem však stále pohyblivý a i sport jako fotbal nebo tenis mi celkem ještě šly. I při cvičení jógy jsem si dal kolena za uši. Každý podzim a jaro však pravidelně přicházely opakující se návaly cukatury. Kolena k uším už jsem nedostal a pomalu jsem zapomínal na to co to je běh. Po třech letech od prvních nemilých zážitků jsem se dozvěděl o že mám něco jako MB, po dalších třech do lázní a po dalších dvou .... ,ale to už je příběh bechtěrevika a to je už jiný příběh.

Dnes vypadám vcelku vysportovaně, takže co takovému sportovci může vlastně být. Vyžaduje to však množství hodin jakéhokoli pohybu - kolo, plavání, posilovna či jen najpraktičtější plácání na žíněnce, mnoho duševního odhodlání a chápající okolí.