Rozvoj společenství

Co je to vize? Něco nadčasového, obtížně dosažitelného. Je to věc která nadchne tak, že se nezamýšlím nad tím kolik je to práce, jaké jsou překážky. Měla by být unikátní a přinášet novou kvalitu. Vize nemusí být splněna ihned a bezezbytku. Ke splnění se blížím postupnými kroky, ale i tyto dílčí úspěchy stojí zato. Při plnění vize nehledám překážky proč to nejde a měním ji proto k horšímu. Hledám nové cesty k jejímu splnění, nové cesty jsou nové možnosti, které mohou vizi obohatit a rozvinout. Jsou to i nová rizika. Dobrá vize je nekonečná. Přiblížením se k jejímu splnění se objevují nové možnosti. Vize je vždy idealistická a šokující. Nemá smysl jen o ní uvažovat a nesdělit ji ostatním. Je potřeba ji sdělit i těm, kteří se nebudou podílet na její realizaci. Mohou však sdílet radost a naděje z očekávání něčeho nového, lepšího. Vytvářejí tlak a atmosféru pro její splnění. Dokážou nakazit nevěřící skeptiky. Podmínkou je, že musí tuto vizi přijmout za své, musí je oslovit.

Co není vize. Není to úkol, není to cíl, není to ani poslání. Není to nic, čeho dokážu dosáhnout snadno, bez práce a námahy nebo minimálně bez usilovné práce někoho jiného. Vize přestává být vizí pokud postupně snižuji její kvalitu, musím ji jen zlepšovat.

Vytvářím-li vizi, nesmím se držet při zemi, musím snést i odsudek, že jsem blázen nebo snílek – to by nebylo tak špatné hodnocení. Konec konců, tito lidé mají pravdu - vizi nemůže stvořit člověk, který není snílkem a nemá značnou dávku fantazie. Není dáno všem stvořit jádro vize, ale mnozí, ne-li všichni, se mohou podílet na jejím dotvoření a postupné realizaci. Prosadit novou vizi bývá těžké. Dekompozicí vize vznikají dílčí, postupné cíle.

Cíl a vize nejsou totožné. Vize nemusí být bezpodmínečně splnitelná. Cíl splnitelný je. V okamžiku, kdy si jej formuluji vím, jak jej dosáhnu a vím kde na to získám prostředky. Se splněním cíle mohou být problémy, které jsou řešitelné. Pokud mi někdo uloží dosáhnout cíle je to pro mne pouze úkol. Cíl si vytvářím sám pro sebe nebo pro druhé. Z plnění cílů tedy vyplývají úkoly. Je to často komplex úkolů. K dosažení cíle může být vyvořen projekt. Projekt je podrobným popisem metody vedoucí k dosažení cíle.

Cíle vytyčují obvykle rutinéři se značnými zkušenostmi v daném oboru. Často kopírují to, co viděli jinde s přizpůsobením na dané podmínky, a také lze odstranit chyby, které vidí jinde. Ztotožní-li se tento rutinér s určitou vizí, bývá pro její realizaci neocenitelným pomocníkem. Cíle vycházející z vize vytvářejí novou kvalitu. Ostatní cíle vycházejí z absence určité kvality v určitém místě a čase, pak netvoří novou kvalitu jen kopírují to co už jinde funguje. I tyto cíle jsou užitečné, mohou tvořit základ pro vytváření a realizaci vizí.

Úkol je jasně definovaná činnost na jejímž konci leží výsledek. Úkol plním, cíl stanovuji. Úkol je pouze běžná činnost nepřekračující rámec rutiny. Jsou zde jasně definované zdroje a prostředky k jeho splnění. Úkol je schopna splnit většina populace. Často si vykonavatel úkolu není ani vědom důsledků plynoucích ze splnění úkolu. Mohou být i úkoly obtížné. Opakovaným plněním úkolů vzniká rutina. Plněním rutinních úkolů nevzniká nová kvalita, jen se kopíruje již fungující se všemi chybami a nedostatky. Při plnění úkolů je důležitá zpětná vazba na stanovené cíle. Špatně plněné úkoly nedávají žádoucí výsledky. Důvodem je buď nepořádná práce (kontrola, jinde to funguje) nebo špatně stanovené prostředky. Dobrý cíl je splnitelný a jsou tedy splnitelné i úkoly z toho plynoucí.

Termín poslání je obtížně definovatelný. Člověk plnicí poslání bývá často za hranicí normality. Náboženský fanatik, člověk plnící pomstu, duševně nemocný. Dá se říci, že člověk plnící poslání pracuje k sebezničení nebo alespoň k mimořádnému ochuzení kvality vlastního života a života svých blízkých. Poslání musí být splněno, zpětné vazby se vytrácejí, komplexní logika mizí. Je jen věcí náhody zda nastane jen sebedestrukce nebo v širším měřítku katastrofa.

Je zřejmé, že existují dobré vize, nereálné vize, nízké (malé) vize, sobecké, špatné atd. Podobně je tomu i s cíli, úkoly a posláním. Chceme však hodnotit pozitivní rozvoj společenství. Proto se ani výše uvedené třídění a popis nezabývá těmi “špatnými” vizemi. Za vhodý filtr dobrého a špatného bych považoval institut týmového přístupu k rozvoji společenství se silnou zpětnou vazbou na reakce onoho společenství. (Je nutno počítat s určitým dopravním zpožděním.) Je jasné, že lidé uvnitř týmu se musí dobře znát nejen po stránce intelektu a pracovních schopností, ale také po stránce morální.

Máme tedy společenství složené z různorodých subjektů. Je zde vůle po jeho rozvoji. Je tu jakési očekávání, které nelze zklamat. Ze zkušeností víme, že pro řízení společenství stačí maximálně 3 až 5% populace tohoto společenství, někdy stačí i jedinec. Hlavní myšlenky a náměty předkládá prakticky vždy oněch 5% ostatní je zpravidla jen schvalují, akceptují a málokdy zamítají. Svůj nesouhlas dávají najevo tím, že se o to prostě přestanou zajímat. Konec konců i tu revoluci začíná vždy úzká skupinka.

Pokud investujeme čas, zdroje a energii do rozvoje společenství musí to být rozvoj udržitelný z dlouhodobého hlediska. Přitom je naprosto nutná trvalá podpora zbývajících 95% společenství nebo alespoň její nadpoloviční většiny. Společenství bez rozvoje začíná stagnovat. To z prvního pohledu nemusí znamenat katastrofu, pokud jsme docílili jistého stupně služeb pro subjekty společenství. Nebezpečí spočívá v tom, že na scéně se neustále objevují a budou objevovat další “vůdci", kteří se snaží uplatnit. Tito se poučí z našich chyb a nabídnou něco navíc a zánik stagnujícího společenství je započat. Je jasné, že rozvoj společenství zajišťuje pouze úzká vrstva společnosti, případně silný jedinec. Jedinec v určitém okamžiku vyčerpá svůj potenciál a invenci a pro udržení svého vlivu se obrací k moci a už se nedá hovořit o rozvoji, ale o diktatuře. Pokud se uchýlí k radám dalších jedinců stává se v jejich rukou hříčkou a nakonec je odstraněn. Diktatura trvá dále. Protože máme ty nejčistší úmysly a jde nám především o pozitivní dlouhodobě udržitelný rozvoj společenství, máme vymezen rámec ve kterém, je nutno se pohybovat.

Členové týmu se musí dobře znát jak po odborné stránce, tak po stránce morální. Minimálně několik jedinců musí mít tvůrčí schopnost a schopnost předvídat. Nutná je častá komunikace členů týmu a schopnost najít konsensus. V týmu musí být vzájemná důvěra. Pokud někdo hovoří (tím není myšleno, že jen mluví), ostatní by měli umět naslouchat a hodnotit. Názor mi je to jedno, není žádný názor. Mnohem lepší je nerozumím tomu, nechám si poradit, nevím o tom nic. Neznalost není tělesná vada je to jen momentální stav. Je třeba mít neustále na zřeteli, že se jedná o dobrovolné společenství jednotlivých subjektů. Tým se dopouští méně chyb než jedinec, pokud spolu komunikuje.

Bez aktuálních informací není možný žádný rozvoj. Informace o zákonech, jednáních a plánech vládních, krajských, městských a obecních úřadů, informace o důležitých osobách o jejich postojích a názorech. Je užitečné znát jejich pozitivní i negativní osobnosní rysy. Internet je skvělým pomocníkem, ale osobní dojmy a postřehy přímých účastníků jednání nemůže nahradit. Je nutné být dobrým pozorovatelem. Nejen oficiální příležitosti jsou zdrojem cenných informací. Tyto postřehy a informace je nutné navzájem sdělovat i uvnitř týmu a hodnotit je také z hlediska psychologických aspektů, a to nejen doustranně.

Je nutné získávat informace nejen z venku, ale také zevnitř společenství. Získat tyto informace může být těžší, protože většina členů společenství nevystupuje veřejně a neprojevuje se. Je těžké získat jejich názor, proto se musí vytvářet zvláštní příležitosti pro tyto účely. (Společenská setkání, výlety, návštěvy… anketa je sice alespoň něco, ale není optimálním řešením.) Členové společenství určitě něco očekávají, často neví co, je však nutné znát jejich názory a potřeby. Cesta je dvojí přímá a nepřímá. Přímá cesta vyžaduje velmi aktivní spolupráci členů týmu a členů společenství. Názory bývají velmi různorodé a utřídit je a vyhovět všem je téměř nemožné. Nepřímá cesta spočívá v tom, že s jistými základními znalostmi navrhneme minimálně nějaký cíl nebo lépe už projekt, a poté zjistíme reakce společenství jednak z ohlasů, ale také z aktivní spolupráce při plnění úkolů plynoucích ze stanovených cílů. Toto je však řešení krátkodobé maximálně 1 až 2 roky. Je to etapa nutná, avšak nepostačující.

Zde předpokládáme aktivní společenství nikoli jen odněkud založené a čekající na dary shůry. Činnost společenství může být ovlivňována plánem, tento může obsahovat malé úkoly, střední a větší cíle a úkoly z nich plynoucí. Malé úkoly znamenají malé možnosti a málo uspokojení. Pro malé cíle nemusíme vytvářet velká společenství. Pokud se společenství zaměří jen na plění cílů a z toho plynoucích úkolů, dostává se postupně do fáze jakési rutiny. Uloží si zásadní cíl, dosáhne jej a začne jej opečovávat, další cíle jsou jednodušší a menší. Ostatní subjekty toto společenství pečlivě sledují a nabídnou časem něco lepšího. Rozvoj společenství je narušen, prožívá poměrně brzy krizi a pokud nepřijme za své jiné přístupy bude upadat. Společenství, které nebude usilovat o dlouhodobě udržitelný rozvoj jej také nikdy nedosáhne. Tento žádoucí rozvoj musí být nutně podložen vizí, která bude schopna svým obsahem uspokojit naprostou většinu subjektů ve společenství. Pro plnění vizí je nutné velké a silné společenství. Pokud chce být společenství silným a rovnoprávným partnerem jiným společenstvím musí vytvářet vlastní nové kvality, nemůže stavět jen na tom, že radí, upozorňuje a říká co by měli druzí udělat lépe. Realizace nové vize, prokládaná plněním menších cílů a úkolů dokáže po dlouhou dobu uspokojovat vnitřní invenci společenství, povzbuzuje pocit sounáležitosti. Dnes nejsilnějí firma světa, Microsoft, začínala kdysi svou činnost bláznivou vizí – počítač pro každého, dnes je to pravda. Úspěch připravil půdu pro další vize, internet atd.

Každé společenství je dynamickým systémem reagující na změnu vnějších i vnitřních podmínek. Nezajímá-li se vedoucí tým o vnější i vnitřní reakce na své konání a nereaguje-li na změnu podmínek, nemůže ani korigovat své jednání žádoucím směrem. Chybí-li zpětná vazba vyvíjí se systém k nestabilitě a následnému kolapsu nebo k postupnému umrtvení aktivity a zániku. Otázka zpětné vazby je úzce spojena s problematikou získávání informací, s uměním naslouchat a se schopností týmu připravit akceschopný plán. Pokus o diktaturu v tomto společenství selhává, protože při neúspěchu opouští společenství většina subjektů a pak už není koho zastupovat. Dobrou pomocí zde je široký tým spolupracovníků plnících třeba jen drobné úkoly.

Výbor je jen úzká skupina lidí jejímž úkolem je řídit, stanovovat koncepce, cíle, vize, úkoly a vytvářet podmínky pro jejich plnění. Z této činnosti by mělo mít společenství prospěch. Bude-li se vedení pokoušet také realizovat všechny aktivity, které stanoví dostane se rychle do situace kdy dojde k výpadkům. Proto je vhodnější širší výbor s více členy, kde se lze snáze dohodnout na specializacích a kompetencích. Pro první výbor není jiné možnosti, než pracovat s lidmi, kteří jsou aktivní a přihlásí se k této práci sami. V průběhu doby se však postupně vyjasňují slabá a silná místa v týmu a do dalšího výboru je již nutné hledat předem lidi s určitými schopnostmi a specializacemi.

Ať pracuje vedoucí tým jakkoliv dobře, pracuje velmi intenzívně a snaží se vše potřebné stíhat, nastávají situace kdy nastane omyl, případně výpadek. Dalším faktorem je skutečnost, že společenství se skládá z velkého množství lidí a není možné vyhovět všem. Takto nastává situace že narůstá počet kritiků i když je jinak činnost poměrně úspěšná. Kritik kritizuje protože chce něco říci, protože nemůže a nechce říci nic pozitivního, on to nestvořil. Vyslovuje kritiku, většinou nekonstruktivní, nemá dost informací, a také jednodušší je kritizovat a být tak středem zájmu, než dlouze něco dělat a pak být terčem kritiky. Proto členové společenství nesmí být jen spotřebitelé výsledků práce vedoucího týmu, musí být spolupracovníci, třeba jen při řešení drobností. Stane-li se chyba je to pak naše tedy i moje chyba a nechybovat je tak těžké. Něco udělat taky dá dost práce. Kritik pak umlká buď sám nebo je umlčen blízkým okolím – ty jen kecáš, zkus něco udělat sám a pak mluv. Konec konců pocit dobře vykonané práce není také špatný. Zapojovat množství lidí do činnosti je náročná práce a snad by vyžadovala v týmu specialistu na tuto činnost.

Rozvíjející se společenství není izolovaný ostrov s vlastními zákony, musí dbát o vlastní identitu, ale nesmí vytvářet cystu. Musí reagovat na dynamické změny okolí. Každý úspěch nebo růst je zaregistrován okolím a bedlivě střežen. Před nástupem je nutné si zajistit spojence a spolupracovníky z venku. Jejich volbu je potřeba pečlivě uvážit a od samých počátků jim nabídnout možnost účastnit se. Později by z nich mohli být nepřátelé. Postupný vzestup společenství klade zvýšené nároky na řídící činnosti a amatérizmus začíná být překážkou. Přechod na profesionální úroveň se jeví jako nutnost.

Ze zkušeností je známo, že drtivá většina lidí ve společenství řídí svoje chování, a tedy i rozhodování ne podle logiky, ale podle emocí. Tato rozhodnutí logice přímo odporují. S touto skutečností je při řízení společenství nutno počítat. Ve větší míře se projevují emoce záporné, závist, lakota, lhostejnost, špatné svědomí, a to v neprospěch partnera při komunikaci. V mnohem menší míře se projevují emoce kladné, láska, náklonnost, sympatie, fandovství… Jen velmi malá část společenství je schopna podřídit své jednání nezaujaté logice. Je samozřejmé, že raději spolupracujeme s lidmi u nichž vyciťujeme ony kladné emoce, a také zde docilujeme mnohem lepších výsledků. Musíme tyto lidi znát a je dobré vědět proč jsou nám nakloněni, musíme se všemi silami snažit nezklamat je. Pokud tito lidé z nějakých důvodů přejdou do druhého tábora, bývají nejtvrdšími kritiky.

My však potřebujeme spolupracovat se všemi, i s kritiky, nebo alespoň s větší částí těch ostatních, proto je nutné změnit jejich vnitřní postoj. Tito lidé nám nejsou zpravidla nakloněni, protože cítí nějakou újmu nebo mají špatné svědomí. Na obojí je celkem dobrá metoda. Pokud člověk cítí nějakou újmu třeba proto, že si jej nikdo nevšímá, nikdo po něm nic nechce, závidí "prebendy", kdysi nám ublížil, pomluvil… a pokaždé když nás potká, ozve se v něm špatné svědomí spojené s naší osobou, tedy my jsme zdrojem jeho potíží a nemá nás rád. Nejlepší metodou je nevšímat si jeho emocí a pro začátek úspěšnější komunikace jej požádat s milým úsměvem třeba o drobnou službu, která jej nic nestojí (čas ani peníze.. nemáte prosím zápalky, nevíte kolik je hodin a podobně.) Onen člověk si řekne, vždyť on proti mně nic nemá, on nic neví, on není tak špatný. Komunikace může započít. Je jasné, že takto jednoduché to není vždy, ale je to jednoduché a úspěšnost je poměrně vysoká.

Aktivní, rozrůstající se společenství si není možné představit bez stálého přílivu nových spolupracovníků. Spolupracovníky lze získávat vně i uvnitř společenství. Není nutné nutit všechny ke stálé spolupráci. I občasná pomoc je cenná. Je nutné dodržovat princip spolupráce, pomoc – poděkování, pochvala, s tím, že jeho přístup není tak obvyklý a že si ho vážíme. Je nutné ctít zásadu – schopné spolupracovníky nepřetěžujeme, využíváme je na věci ve kterých nikdo jiný nepomůže nebo pokud sami chtějí. Tento oddíl je průřezově spjat prakticky se všemi výše uvedenými body, například na prezentaci výsledků, využívání psychologického působení, ale také na týmový přístup při rozvoji společenství. Pracovníci vedoucího týmu rozvíjejícího se společenství jsou zpravidla přetěžováni, proto musí ctít zásadu: Pokud nemusíš něco udělat sám, nedělej to, požádej polupracovníka a poděkuj mu za to. Příště přijde takový člověk s vlastním nápadem. Spolupracovníci to jsou nové znalosti a informace, dalo by mi mnoho práce získat je sám.

Prezentace výsledků naší činnosti je důležitá nejen proto, aby o nás věděli ostatní. Je důležitá i pro vnitřní pohodu a jistotu společenství. Není důležité prezentovat jen ty veliké a důležité věci. Jednak proto, že takových věcí je poměrně málo a zpravidla se při těchto příležitostech hovoří jen o úzkém okruhu lidí – členech týmu, který řídí chod společenství. Ti mají přístup k informacím, připravují ony důležité věci, a také se postarají o jejich prezentaci. Takový postup může vzbudit úctu a ocenění lidí mimo společenství, pokud sami mají dostatečný úspěch. Nikdy však není na škodu, aby při prezentaci úspěchu bylo vidět ony důležité osoby, musí být vidět, že jsou informováni a že stojí u toho, ne že přímo participují na úspěchu, tomu by mnoho lidí neuvěřilo a méně by jim to prospělo.

Společenství je složitý organismus s mnoha jedinci a jen málokdo má možnost prezentovat svou práci, většinou si myslí, že to ani nestojí zato nebo ani neví kam by se obrátil. Pro nás je však spolupráce životně důležitá, proto je nutné neustále prezentovat i menší a malé věci. Zde je důležitá role specialisty v týmu zodpovědného za tuto oblast činnosti. Tyto drobnosti je potřeba neustále vyhledávat, málokdy příjdou samy. Tato činnost je pak zdrojem pozitivní atmosféry ve společenství a získává mnoho spolupracovníků. Každý je rád pochválen, necítí se zapomenut. Takto je dotvářen na veřejnosti dynamický obraz fungující a úspěšné společnosti.